Operace Barbarossa-Tažení proti SSSR

 

Operace Barbarossa (německy: Unternehmen Barbarossa) bylo německé kódové jméno (předlohou pro název byl Fridrich I. Barbarossa) pro invazi do SSSR, která otevřela východní frontu; následující boje pak sovětská propaganda označila jako Velkou vlasteneckou válku. Zpracování plánu útoku bylo Hitlerem nařízeno již krátce po kapitulaci Francie a směrnice č. 21 byla schválena a podepsána dne 18. prosince 1940. Pro samotnou invazi byla důležitá likvidace sovětského důstojnického sboru jež proběhla mezi lety 1937-1939 na Stalinův rozkaz.

Operace Barbarossa byla zahájena 22. června 1941 a skončila v prosinci 1941, když vyčerpaná německá vojska nedokázala v krutých zimních podmínkách a za sílícího odporu Rudé armády pokračovat ve svém postupu a přešla do obrany. Ačkoliv lze německé tažení v průběhu Barbarossy považovat za vítězné, šlo o vítězství velice draze zaplacené a nedostačující, neboť nestačilo k tomu, aby byl SSSR zlomen, a dlouhodobější válku si Německá říše a její spojenci nemohli dovolit. V následujících letech se začala prosazovat převaha průmyslu Spojenců (hlavně SSSR, USA a Velké Británie) a jejich rostoucí bojové zkušenosti takovým způsobem, že mu Německo a jeho satelity nakonec nedokázaly vzdorovat.

 

 

Plány stran-Německo

 

Hitler, který byl duchovním otcem operace Barbarossa, předpokládal, že SSSR rozdrtí v několika týdnech. K tomuto přesvědčení ho vedlo jednak srovnání impozantních výkonů Wehrmachtu během Invaze do Francie v roce 1940 s ostudným diletantstvím, které předvedla Rudá armáda během Zimní války, a dále naprosto nereálné odhady síly sovětského letectva a tankových vojsk. Adolf Hitler považoval za velmi přehnané tvrzení Guderianovo, že SSSR disponuje 10 000 tanky, ačkoliv i tento odhad byl ve skutečnosti hluboce podhodnocen a SSSR disponoval v okamžiku útoku více než 23 000 tanky. Co horšího, více než 1600 z nich představovaly stroje T-34 a KV, které neměly na německé straně adekvátního soupeře a o nichž se Hitler domníval, že nemohou být přítomny ve větších počtech. Ani kvalitativní rozdíl mezi výcvikem armád a důstojnického sboru nebyl tak velký, jak Hitler doufal. Rudá armáda během jednoho roku mezi Zimní a Velkou vlasteneckou válkou udělala obrovský krok kupředu a zcela neschopného Vorošilova nahradil ve funkci komisaře obrany podstatně schopnější Timošenko. Německá armáda sice stále měla náskok, ale ne zas tak velký. Ten se měl navíc s postupem času snižovat. Při vstupu do války se SSSR měla perfektně vycvičená vojska, která měla bojové zkušenosti z předchozích tažení a vysokou bojovou morálku. Luftwaffe měla jedny z nejlepších stíhacích letounů na světě a skvěle vycvičené osádky. Na straně druhé v Německu neprobíhal vývoj žádných nových bombardovací letounů, hlavně dálkových, které by nahradily existující letecký park. To mělo za následek, že když Rusové přemístili své zbrojovky na Východ, mohli nerušeně vyrábět, Němci totiž nebyli schopni je bombardovat.

Tanky nebyly ve srovnání s nejnovějšími typy sovětských tanků ani dobře vyzbrojené, ani dostatečně chráněné. Motorizované sbory byly vybaveny velkým množstvím různých typů a značek vozidel, které měly jen velmi málo stejných náhradních dílů. Jen jednotky čtyř tankových skupin byly plně, nebo zvětší části motorizovány. Téměř všechny ostatní jednotky armád byly odkázány při zásobování a přesunu dělostřelectva na koně. Německá pěchota se převážně pohybovala pěšky, což kromě faktoru rychlosti (či spíše pomalosti) přesunu znamenalo i fyzické vyčerpání mužstva. Německé velení také nevzalo plně v úvahu velmi špatnou komunikační síť v SSSR, problémy, které armádě způsobí rozdíl v rozchodu kolejí mezi širokorozchodnou sovětskou a běžnou evropskou resp. německou železnicí. Při technické převaze Němců nebyla samotná širokorozchodná železnice nějakým problémem, železniční ženisté Wehrmachtu dokázali za den předělat 100 km dlouhou trať na evropský rozchod. Problém byl však v tom, že německé lokomotivy nebyly vhodné k použití na Východě, měly větší tonáž, ruské kolejnice pod nimi praskaly, a musely být vyměněny za kolejnice německé.

Na hlavních tazích až k Moskvě a ke Stalingradu měli Němci dvoukolejnou železnici na evropský rozchod, do ostatních stanic museli náklad překládat. V donbaské uhelné pánvi ukořistili Němci velké množství uhlí, které však bylo pro lokomotivy zcela nevhodné, protože se spékalo v strusku, která zalila rošt a oheň zhasl. Museli dovážet uhlí až z Německa a ruského přidávat jen malé procento. Když se ruskému pilotovi podařilo bombou přerušit trať, železniční Wehrmacht do čtyř, nejpozději do pěti hodin provoz obnovil (ženisté žertem říkali, že než ruskému pilotovi připnou vyznamenání, je už trať zase v provozu). V jarním a podzimním období, kdy se silnice změnily v moře bláta, leželo zásobování armády jen na železnici. Německé vojsko nebylo vybaveno zimním vybavením pro lidi ani pro stroje, vůbec nebyla brána v potaz specifika ruského počasí. Wehrmacht sice často ukořistil ruské vatované oblečení, ale jeho užití mělo strašné následky. Sebemenší střepinka vtáhla do rány vlákna vaty, které v ráně vyvolaly sněť, která končila amputací ruky nebo nohy. Proto vojáci raději mrzli, než aby si to oblékli.

Německý plán byl prostý. SSSR měl být rozdrcen v několika týdnech. Tři hlavní směry útoků směřovaly k Leningradu (Skupina armád Sever), na Moskvu (Skupina armád Střed) a do nitra Ukrajiny (Skupina armád Jih). Ve zpětném pohledu je zřejmé, že se jednalo o příliš velkorysý projekt, k jehož provedení Německu chyběly adekvátní prostředky. Jak ale již bylo zmíněno, Hitler a jeho nejbližší okolí vycházeli ze zcela mylných odhadů sil protivníka a v tomto ohledu lze jejich přehnané sebevědomí pochopit. Navíc značná část německých vyšších velitelů byla „opilá předchozími úspěchy“ a nerealisticky hodnotila možnosti Wehrmachtu. Pouze malé množství vysokých důstojníků mělo o plánu výrazné pochybnosti a našlo odvahu je veřejně ventilovat - asi nejvýznamnějším z nich byl právě Heinz Guderian. Značně negativní vliv měl i fakt, že útok musel být odložen až na 22. června, takže akce musela probíhat i v nevhodných podmínkách ruské zimy.

 

SSSR

 

Sovětský svaz útok původně neočekával, ačkoliv měl dost podkladů a očekávat jej měl. Stalin však upřednostnil své odhady a touhy nadevše ostatní a všechna varování odmítal. Všechny výstrahy byly označovány jako „provokace“, „panikářství“, či „podvrhy“ a jejich „šiřitelé“ byli dokonce trestáni. To se ukázalo jako jeden z nejzásadnějších rozhodujících činitelů neúspěchu. Teprve několik hodin před úderem byla jednotkám vydána směrnice č. 1, která nařizovala vyhlášení nejvyšší bojové pohotovosti. Ne všechny jednotky ale tuto směrnici dostaly včas. Zároveň byla směrnice doplněna přísným zákázem reagovat na jakékoli provokativní aktivity z německé strany. Mnohé jednotky na hranici tak v prvních chvílích útoku nevěděly, jak mají reagovat.

Problémem bylo nejen to, že SSSR útok zcela zaskočil, ale také to, že neexistovaly žádné použitelné plány na obranu. Veškeré instrukce a plánování počítalo se zastavením nepřátelského úderu a následným protiúderem a rozdrcením nepřítele buďto na hranicích, nebo na jeho území. Tyto instrukce se však ukázaly jako bezcenné, neboť první úder byl natolik zdrcující, že prostě nebylo v silách Rudé armády jej zastavit. Když se zbylé jednotky v souladu s nesmyslnými rozkazy velení pokusily plány protiútoku přece jen naplnit, byly za těžkých ztrát odraženy. Negativní roli zde hrála skutečnost, že velitelský sbor byl decimovaný Stalinovými čistkami, většina zbývajících důstojníků nebyla schopna samostatného uvažování a rozhodování (jak z nezkušenosti, tak o ze strachu z nadřízených). Z počátku války - následkem učení marx-leninismu - nemohli sovětští vojáci pochopit, jak může německá dělnická třída napadnout bratrskou sovětskou dělnickou třídu. Proto zpočátku ani vůči Němcům nepociťovali nenávist. Byli přesvědčeni, že stačí na ně shodit letáky s výzvou, aby přešli na sovětskou stranu. Spisovatel Ilja Grigorjevič Erenburg byl pověřen napsáním letáků. Výsledek byl nulový. (Marx-leninská teorie se v praxi nepotvrdila). Pro úplnost však nutno uvést, že v nacistické diktatuře byla praxe, že členové rodiny za sebe ručili navzájem. Pokud by nějaký německý voják přeběhl na ruskou stranu, jeho rodiče a sourozenci mohli jít za to do koncentračního tábora.

 

Poměr sil k 22. červnu 1941

 

Vylíčit přesně poměr sil mezi SSSR a Velkoněmeckou říší a jejími spojenci při zahájení operace Barbarossa je velice obtížné. Zcela přesné statistiky ještě stále nejsou k dispozici (zejména na straně SSSR), navíc někteří spojenci Německa poskytli své síly pouze za omezeným účelem či až po zahájení útoku.

Jisté je pouze to, že Osa měla v okamžiku útoku zřetelnou početní převahu v lidech (3,9 miliónů proti 2,7 miliónům) a že její jednotky se nacházely na plných početních stavech nebo blízko nich. Sovětské jednotky naopak nebyly plně mobilizované ani připravené k boji. Naproti tomu v tankové technice byla převaha na straně SSSR. V obrněné technice disponovala Rudá armáda jen v západních vojenských okruzích více než dvojnásobkem jednoznačně lepších strojů než invazní uskupení Osy.Ještě o něco větší počet tanků se nacházel ve zbylých okruzích. V západních okruzích měl SSSR i více než dvojnásobný počet bojových letadel. Zde ovšem byla kvalitativní převaha na straně Německa. Samostatnou kapitolou byl zcela zanedbaný logistický úsek a nedostatek spojovací techniky (zejména vysílaček a drátů k polním telefonům), což výrazně snižovalo bojeschopnost Rudé armády jako celku.

Výrazná převaha na straně Rudé armády v bojové technice byla u všech zbraní snižována výrazně nižšími standardy při výběru a výcviku mužstva a důstojnického sboru. Značně negativní roli hrál rovněž vliv politických komisařů přidělovaných k jednotkám. Ti měli jen minimální nebo žádné vojenské vzdělání nebo zkušenosti a jejichž amatérské zásahy do vedení bojových operací mohly snadno neutralizovat sebelepší výkon velitele.

Značnou neznámou je přínos obyvatelstva v oblasti bojů. Obecně lze říci, že na Ukrajině, v Bělorusku a Pobaltí, kde jednotky Rudé armády představovaly nenáviděné okupační síly a NKVD spáchalo největší zločiny, byli Němci a jejich spojenci zpočátku vítáni jako osvoboditelé. V Pobaltí a na Ukrajině vypukla povstání, která způsobila Rudé armádě velice vážné potíže a značně ovlivnila průběh následných střetnutí v její neprospěch. Naopak v pozdějších fázích operace Barbarossa se situace změnila, zejména ve vlastním Rusku a „tradičních ruských územích“ se místní obyvatelstvo postavilo na odpor německé invazi a poskytovalo Rudé armádě výraznou podporu.

Sovětský svaz časem stáhl náskok Osy v lidech mobilizací lidských rezerv, ale dočasně ztratil převahu v technice. Tuto převahu však posléze zase postupně získával díky přísunu nových sil ze středního Ruska a Sibiře a také náběhem výroby v přesunutých továrnách.

 

Útok

 

Dne 22. června 1941 v 3:15 hodin porušilo Nacistické Německo pakt o neútočení a bez vyhlášení války přepadlo Sovětský svaz. Pro mnoho jednotek, ke kterým včas nedorazil rozkaz o bojové pohotovosti, to znamenalo naprosté zaskočení. Byla přepadena sovětská letiště, na jejichž plochách se nacházely i letouny z letišť, které procházely přebudováváním. První den války bylo zničeno kolem 2000 sovětských letadel, z toho 1500 na zemi. V sovětských kasárnách vládl zmatek, mnohde tam, kde nedorazily včas rozkazy, se vojáci báli podniknout samostatné kroky, i když se kolem střílelo. Německý útok byl veden ve třech směrech:

Německá armáda uplatňovala taktiku bleskové války, kterou s úspěchem využila v Polsku i ve Francii. Prvních čtrnáct dní postupu bylo ohromující, když Němci postoupili o 300 až 600 km. Jediným nedobytým městem byl Brest-Litevsk, kde zbytky obránců bojovaly ještě měsíc po prvním útoku.

Přesto, že Sověti měli převahu v technice, nedokázali německý postup zastavit. Mnoho letadel, z nichž většinu tvořily staré typy stíhaček I-15, I-153, I-16, či bombardéry TB-3, bylo zničeno v počátečním stádiu války. Jiná situace byla u tankových vojsk. I když většinu tanků tvořily starší typy, zejména BT či lehké tanky T-26, byly tu i tanky typu T-34 a KV v takovém množství, že by za normálních okolností musely německá tanková vojska překonat. Ovšem problémy s nedostatečným výcvikem, velením, absencí radiostanic, špatném zásobování pohonnými hmotami i municí způsobilo, že tato převaha byla nevyužita. Zastaralá byla i doktrína boje tanků, které nebyly nasazovány v mohutných útočících skupinách, ale pouze jako podpůrná zbraň útočící pěchoty. Navíc se do organizace obranných bojů začali plést i političtí komisaři, kteří pod pohrůžkami začali vydávat rozkazy, které byly z vojenského hlediska zcela nesmyslné. Přes všechen chaos se začala situace částečně stabilizovat. Rudá armáda vedla tvrdé obranné boje, při nichž však stále docházelo k chybám, a to kvůli Stalinovým zásahům. Sovětské jednotky se dostávaly do obklíčení, ze kterého se mnohdy nestačily probít a padly do zajetí. Velké obkličovací manévry provedla německá armáda v prostoru Minska či Smolenska.

Na přelomu července a srpna 1941 byl zastaven postup armádní skupiny Střed u Smolenska, která tam utrpěla velké ztráty. Hitlerovi bylo jasné, že počáteční nadšení, že Moskva bude dobyta během šesti týdnů, bylo předčasné. Nejrychlejší postup zaznamenávala skupina Sever, která postupně obsazovala Pobaltí a blížila se k Leningradu, nejpomalejší operace německá armádní skupina Jih. Bylo to i z toho důvodu, že na Ukrajině bylo soustředěno největší množství vojáků i sovětských tanků, které v rámci svých možností podnikaly protiútoky. A tak před Kyjevem vznikl na frontě výběžek, který sehrál v dalších bojích důležitou úlohu. Hitler nařídil dobytí Kyjeva, Krymu a Doněcké pánve z hospodářských i vojenských důvodů, kterými bylo jednak obsazení významné zemědělské i průmyslové oblasti s těžbou uhlí s perspektivou dalšího postupu na Kavkaz, jednak zničení sovětských vojsk, která mohla ohrozit pravé křídlo skupiny Střed, a v neposlední řadě likvidace Sevastopolu, který se stal základnou pro sovětské útoky na rumunská naftová pole.S jeho názorem souhlasilo německé vrchní velení branné moci (OKW), ovšem proti tomu se postavil zejména generál Heinz Guderian, který chtěl pokračovat v přímém útoku na Moskvu. I na sovětské straně vzniklo napětí mezi Stalinem a Žukovem, který prosazoval ústup, opuštění Kyjeva, stáhnutí se za řeku Dněpr a protiútok u Jelni. Byl si totiž vědom, že útokem ze severu i z jihu by se mohla dostat vojska před Kyjevem do obklíčení. Stalin nechtěl o vyklizení Kyjeva nic slyšet. Žukov byl dokonce odvolán z funkce náčelníka generálního štábu a převelen vojskům Záložního frontu k provedení protiútoku u Jelni. To bylo dovršeno 6. září, kdy sovětská vojska zlikvidovala jelňský výběžek a vstoupila do města. Bitva o Kyjevský kotel však pro Sověty dopadla tak, jak Žukov předpokládal. Němci udělali obchvat, při němž bylo zajato 650 tisíc vojáků, přičemž celkové ztráty Rudé armády činily téměř milión mužů a množství bojové techniky. Tato katastrofa však měla i své pozitivum v tom, že byl přerušen útok na Moskvu a Sověti se mohli připravit na další obranu.Po dobytí Ukrajiny byla hlavní prioritou německé armády dobytí Moskvy, přičemž byly stanoveny i úkoly pro armádní skupiny Sever a Jih - dobytí Leningradu, Krymu a Donbasu. V polovině září byla vydána směrnice na uskutečnění nezbytných příprav na zahájení generálního útoku na Moskvu. Operace Tajfun - bitva o Moskvu - začala 30. září 1941. Současně pokračovaly boje na severu, kde byl již od 8. září obležen Leningrad, i na jihu, kde německá vojska postupovala Doněckou pánví až k Rostovu, začal i útok na Krym.